Psí známka zažila velkou válku

Více než sto let po posledním výstřelu první světové války se do Ústí dostalo malé mosazné pouzdro, které nosil na krku jeden z tehdejších vojáků rakousko-uherské armády Severočech Karl Zeidler. Muzeu ho krátce před Vánocemi zaslal městský archiv z německého Gießenu.„Dostali jsme ho jako dárek od jeho snachy Elfriede Zeidlerové, která si ho nechtěla nechat. Jelikož neexistuje žádné skutečné spojení mezi jeho vojenskou známkou a městem Gießen, kromě zde žijící snachy, rádi bychom pro tento dárek našli lepší a vhodnější umístění,“ napsala v průvodním dopise archivářka Wiebke Lutze.

Pouzdro se tak stane součástí sbírky vojenství ústeckého muzea. Uvnitř schránky z mosazného plechu se skrývají indicie k příběhu ústeckého účastníka velké války. „Dva drobné papírové proužky nesou informace o identitě vojáka a jeho zařazení v rámci armády a také o uděleném vyznamenání,“ popsal obsah kurátor sbírky vojenství Martin Krsek. Karl Zeidler měl hodnost kaprála tedy desátníka a sloužil u 92. pěšího pluku sídlícího v Terezíně a Chomutově. V době vypuknutí války mu bylo 24 let, takže nejspíš rukoval mezi prvními. Jeho pluk bojoval nejdříve na srbské frontě, účastnil se také krvavé bitvy na řece Kolubaře. Rakousko-Uhersko v ní ztratilo kolem 224 000 vojáků – 28 000 padlo, 120 000 bylo zraněno a 76 000 zajato.

Pro Karla Zeidlera to musely být těžké časy, sloužil totiž jako zdravotník v polní nemocnici. Pluk se pak přesunul na ruskou frontu do Karpat, kde válčil dva roky. V září 1917 pak posílil pozice rakousko-uherské armády na italské frontě. Za chování v boji si Ústečan vysloužil železný záslužný kříž.A jaký byl jeho osud po válce? Vracel se z Itálie nejdříve v listopadu 1918, a to už do nového státu Československa. Ohlašovací lístek z ústecké policejní kartotéky prozrazuje jeho civilní povolání, byl tiskařem. Coby žatecký rodák se do Ústí přiženil v roce 1923 a se svou ženou Melanií zplodil tři děti. V Ústí žil do konce druhé světové války, v té už vzhledem k pokročilému věku bojovat nejspíš nemusel. Podle jeho snachy se přesto stal její obětí. Vzpomíná, že byl zabit v rámci odsunu německého obyvatelstva. Elfriede Zeidlerová si pak do svého nového domova v Německu vzala tchánovu vojenskou „psí známku“ jako památku.