Železniční muzeum Zubrnice
Největší a nejstarší privátní aktivita v oblasti muzejnictví na Ústecku navazovala na snahy Okresního vlastivědného muzea Ústí nad Labem zachovat část zrušené železniční trati Velké Březno–Verneřice–Úštěk, provozované v letech 1890–1978, v úseku Velké Březno–Zubrnice. V roce 1980 byl založen Spolek přátel železnice, který se v roce 1993 stal základem občanského sdružení Zubrnická museální železnice. Tomu se ještě týž rok podařilo uskutečnit několik zkušebních jízd. Sdružení dosáhlo v roce 1998 prohlášení části trati za kulturní památku a o deset let později získalo trať do majetku. V roce 2009 se podařilo formálně obnovit pro lokálku status dráhy, čímž mohlo legálně dojít k obnově provozu. Po náročné rekonstrukci železničního svršku vozí od roku 2010 na trati historický motorový vůz turisty.
Zubrnická museální železnice také od roku 1996 provozuje v Zubrnicích na nádraží železniční muzeum s expozicí k historii trati a s expozicí historických železničních vozidel. Zahrnuje například kolejový jeřáb z roku 1877, výsypný vůz Talbot z roku 1931, motorovou lokomotivu T 201.901 z roku 1916, významná je také sbírka železničních drezín. Od roku 2003 pečuje sdružení navíc o parní vodárnu na Střekově. Od roku 2018 se vážně jedná o záměru obnovit další úsek trati do Lovečkovic.
Parní vodárna Střekov
Železniční stavba typická pro dobu provozu parních lokomotiv vyrostla při výstavbě dráhy táhnoucí se po pravém břehu Labe. Střekovská parní vodárna byla postavena roku 1874 dle normalizovaného projektu pro vodárny první třídy, které pro investora stavby společnost Rakouská severozápadní dráha navrhoval architekt Karl Schlimp, význačný reprezentant vídeňské architektonické školy. Rakouská severozápadní dráha vysoce převyšovala jiné obdobné železniční podniky své doby úrovní péče, jakou věnovala urbanistickému a architektonickému řešení svých pozemních staveb. Do historie architektury a stavitelství na území dnešní České republiky se zapsala řadou realizací mimořádného významu (např. bývalé nádraží Praha-Těšnov, označované za nejkrásnější nádraží střední Evropy, taktéž navržené Schlimpem).
Střekovská stavba je jedna ze dvou kompletně dochovaných parních vodáren v Česku a ve své třídě je pak úplně posledním exemplářem. Původní strojní vybavení se zachovalo shodou náhod v chátrajícím objektu a v roce 2003 ho objevil železniční fanda čekající na střekovském nádraží na vlak. Objekt před další devastací zachránila → Zubrnická museální železnice tím, že si ho pronajala a zabezpečila. Parní stroj později zrestauroval její člen Zdeněk Dundr. Roku 2011 vodárnu zařadilo Ministerstvo kultury ČR na seznam státem chráněných technických památek. Objekt získalo v roce 2016 do majetku město a provozuje ho Zubrnická museální železnice, která objekt zpřístupnila veřejnosti.
Muzea československého opevnění
Ústí nad Labem
Desítky malých betonových opevnění z druhé poloviny 30. let 20. století na Ústecku představují výrazný soubor vojenských památek v krajině. Nacházejí se zejména v údolí Labe a Bíliny a byly určené k obraně prvorepublikového Československa proti případnému útoku z Německa. Muzejního využití se dočkal jako první objekt v Malém Březně, který však nebyl po povodni v roce 2002 obnoven. V roce 2005 se Klub vojenské historie Trmice ujal lehkého opevnění (tzv. řopíku) vybudovaného v roce 1936 v Hostovické ulici. Jde o třístřílňový typ C. Objekt má číslo 186 a byl součástí úseku XI. Trmice, kde bylo vybudováno 43 podobných pevnůstek.
Členové klubu zrekonstruovali vnější i vnitřní části opevnění do podoby z konce 30. let a objekt vybavili dobovými zbraněmi a výstrojí. Veřejnosti ho prezentují příležitostně.
V roce 2015 začaly práce na obnově dalšího „řopíku“ ve Valtířově. Spolek Muzeum ČSLO Valtířov se ujal lehkého opevnění vzor 37 typ A-200 s velkou inundační šachtou, který vyrostl v září 1938, a bunkr kompletně vybavil do stavu poválečné reaktivace. Posléze se přesunu do Velkého Března, kde se ujal řopíku vror 37 typ A-140. Památka je přístupná veřejnosti. Vzhledem k poloze u cyklostezky zaznamenává objekt výraznou návštěvnost.
Muzeum Chabařovice
Počátky muzea v Chabařovicích spadají do roku 1924, kdy díky iniciativě Gustava Simona a Josefa Stracheho ve městě vznikl malý vlastivědný spolek. Oba zmínění vlastivědci byli autory četných článků k historii Chabařovic a okolí, Gustav Simon vydal v roce 1922 knihu Geschichte der Stadt Karbitz und ihre Umgebung a v roce 1924 vyšla také ročenka a kalendář pro Chabařovice a okolí na rok 1925 s četnými vlastivědnými články. Josef Strache se stal předsedou muzejního výboru, se kterým začal vytvářet první sbírky.
V roce 1927 pak bylo otevřeno městské muzeum v Chabařovicích. Ve svých sbírkách mělo jak četné předměty k dějinám města Chabařovic, tak také k válečným událostem roku 1813 nebo k dějinám chabařovických spolků. Součástí sbírky byly také přírodovědné materiály nebo sbírka knih. O činnosti muzea v Chabařovicích informoval časopis → Beiträge zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes.
Po skončení 2. světové války v roce 1945 byla část muzejních sbírek ztracena, část byla postupně převzata muzeem v Ústí nad Labem a muzeum v Chabařovicích zaniklo. Poté co byla v Chabařovicích v polovině 90. let 20. století opravena budova staré radnice z roku 1609, bylo Muzeum města Chabařovic obnoveno (provozuje je Město Chabařovice). Malá expozice se věnuje nejen dějinám Chabařovic, ale i dějinám zaniklých obcí v okolí.
Muzeum civilní obrany
Autentický prostor protileteckého a později protiatomového krytu slouží od roku 2013 pro expozici vojenské historie Ústecka. Vlastní stavba pochází z roku 1942, kdy se v průmyslovém a dopravním centru říšské župy Sudety připravovala opatření na možný útok spojeneckého letectva. Kryt v masivu Větruše představovalo 750 m štol vyražených ve skalním masivu a opatřených dvěma betonovými portály. Vše stavěli váleční zajatci.
Tento objekt prošel zatěžkávací zkouškou v dubnu 1945 při spojeneckém → bombardování, kdy ochránil život zhruba 2000 lidí. V letech 1952–1956 prošel přestavbou na protiatomový kryt pro zaměstnance Spolchemie. Vybetonování chodeb změnilo charakter krytu ze dvou třetin, 250 m chodeb nový kryt nevyužil a byly zaslepeny. Tato část se dočkala znovuodkrytí až v roce 2013. Objekt v roce 2007 zakoupil soukromý majitel, který v něm zřídil a provozuje muzeum.
V expozici se nacházejí památky na obě epochy krytu, např. sbírka plynových masek, technické zařízení krytu a historické artefakty nalezené při opravách objektu. Areál muzea navazuje na naučnou stezku vytvořenou ve spolupráci s ústeckým muzeem; stezka vede na Soudný vrch k popravišti a mapuje přírodní, geologické a historické zajímavosti lokality. V současné době je muzeum uzavřené.
Kostel sv. Floriána v Krásném Březně
Mimořádná ukázka architektury saské renesance na českém území získala v roce 2008 nejvyšší stupeň ochrany jako národní kulturní památka. O pět let později se dočkala náročné rekonstrukce a zpřístupnění jako památkový objekt Národního památkového ústavu, který si zřídil sídlo pro krajské pracoviště v přilehlém zámku.
Kostel vznikl jako součást zámeckého areálu založeného v 16. století saským rodem rytířů z Bünau, jenž vlastnil statky na Ústecku a Děčínsku. Původně sloužil coby soukromá luteránská zámecká kaple pro zámeckou rodinu a čeleď. Vystavěl ho mezi lety 1597 a 1603 stavitel Hans Boge z Pirny. V té době kostel získal podobu jednolodní stavby s odsazeným presbytářem a užší zvonicí čtvercového půdorysu v ose průčelí. Loď zdobí působivá pozdně gotická síťová klenba s dřevěnými hroty.
Zcela výjimečný prvek vnitřní výzdoby tvoří sochařská umělecká z alabastru. Významná část prvků původního vybavení kaple se již na přelomu 19. a 20. století dostala do sbírek ústeckého muzea, kde v rámci souboru muzeálií k saské renesanci patří vůbec k nejcennějším součástem muzejního sbírkového fondu.
Rytíři z Bünau museli Čechy opustit kvůli své víře po bitvě na Bíle hoře. Následní majitelé přestavěli zámek do barokní podoby, avšak kostel byl zásadních přestaveb ušetřen a do dnešních dnů se dochoval velmi autentický. Nejvýznamnější zásahy si vyžádal sesuv půdy v 17. století, který utopil stavbu asi 1, 5 m pod okolní terén. K zasvěcení sv. Floriánovi došlo až se zřízením římskokatolické farnosti Krásné Březno v roce 1897.
Během 80. let 20. století došlo k rozsáhlé devastaci kostela, až v roce 1991 byl předán do správy ústeckého muzea. V první polovině 90. let 20. století se muzeum staralo o jeho záchranu, než byl předán přímo do správy státní památkové péče.
Zámek Velké Březno
Jeden z nejmenších a nejmladších zámků v zemi vyrostl mezi lety 1842–1845 jako pozdně empírová vila pro hraběte Karla Chotka, příslušníka starobylého českého šlechtického rodu, který vykonával funkci nejvyššího purkrabího Českého království. Panství Velké Březno zakoupil jako klidné sídlo na penzi. Jeho stejnojmenný vnuk pak v roce 1885 zahájil výraznou přestavbu vily v duchu neorenesančního stylu, která vložila do původně utilitární stavby romantické atributy šlechtického sídla, především věž. Základní hmota ale zůstala ve stejném rozsahu a dochovala se i část empírových interiérů. Na zámku pobývala také vnučka jeho zakladatele Žofie, která roku 1914 zahynula spolu s manželem, následníkem trůnu Ferdinandem d’Este, při atentátu v Sarajevu. Zámek byl v roce 1945 rodině zkonfiskován a fungoval jako dětský domov, politická škola KSČ a důstojnická kasárna. Teprve v 70. letech se stal zpřístupněným památkovým objektem. Interiéry se podařilo dovybavit z části původním nábytkem.
Představují život na zámku v době purkrabího Chotka a jeho vnuků a pravnuků na konci 19. a v první polovině 20. století. Mimořádným exponátem je nejstarší daguerrotypie v Čechách, zachycující Karla Chotka s rodinou v roce 1839. Zároveň v jeho depozitářích Národní památkový ústav uchovává historické předměty zkonfiskované po 2. světové válce na Ústecku tehdejším ředitelem muzea Alfredem Pifflem.
Zámek Trmice
V letech 1854–1857 byl postaven nedaleko původního barokního trmického zámku architekty Heinrichem von Ferstelem a Friedrichem Stachem „na zeleném drnu“ nový pseudoslohový zámeček, obklopený parkem. Stavebníkem byl hrabě Albert Nostitc-Rhieneck (1806–1872). Nový zámek byl postaven jako slohově nejednotná historizující architektura hlásící se k neorenesanci (lodžie při jižním průčelí zámku) a k tzv. obloučkovému stylu (zvýšené přízemí, věž), který rovněž čerpá z tvarosloví renesanční architektury, nalézt lze také prvky anglikanizující neogotiky (nadokenní římsy a okna v patrech). Z dálkového pohledu zámečku dominuje vyhlídková věž s nárožními věžičkami (prvek neogotiky), mezi nimiž je kamenný parapet, perforovaný obdélnými neslohovými střílnovitými otvory a nesený římsou tvořenou obloučky vysazenými na konzolkách (proto „obloučkový styl“).
Pod římsou jsou ve věži velká sdružená oblouková dvouokna s nadokenní římsou, tvořenou dvěma oblouky zakončenými na konzolkách. Čtyřkřídlá dispozice zámečku svírá malé nádvoří, zakryté prosklenou střechou. Fasády jsou hladké s naznačeným mohutným kvádrováním a od podezdívky z neomítaných pískovcových kvádrů jsou odděleny okapní římsou. Nad korunní římsou je nízká atika s obdélnými otvory, jež vzbuzují dojem cimbuří. Zámeček je kompromisem mezi velkou zahradní vilou a šlechtickým sídlem. Z původní výzdoby interiéru se dochovaly malby Aloise Bubáka v tzv. Kamenném sále, z nichž jedna zachycuje nově dokončený zámek.
Rodina Nosticů zámek prodala začátkem 20. století a v roce 1918 ho jeho tehdejší vlastníci manželé Wolfrumovi darovali městu Ústí nad Labem. Vedení města následně rozhodlo, že zámek využije pro muzejní expozice, pracovny a depozitáře. Od roku 1919 až do roku 1966, kdy byla budova z havarijních důvodů uzavřena, byl trmický zámek hlavním sídlem ústeckého muzea. Jeho prostory muzejníci beze zbytku vyplnili, protože sbírkový fond se rok od roku rozrůstal. Na investice do zámku ale městu nezbývaly prostředky, což objekt dovedlo až k plánům na demolici. Nakonec se ale úsilím tehdejšího ředitele Františka Ledvinky podařilo zámek zachránit a postupně ho rekonstruovat jako pracovní zázemí ústeckého muzea. Poslední významnou investicí za působení muzea bylo vybudování dálkového vytápění v roce 1988; do té doby každý chladný den začala muzejní práce zatápěním v kamnech. Muzejníci definitivně opustili zámek v roce 1995, kdy byla vystěhována hlavní část sbírek do nového objektu v centru města. Zámek od té doby provozuje město Trmice. Za pomoci ústeckého muzea zde byla vybudována menší expozice k dějinám Trmic, je zde také prezentována soukromá sbírka modelové železnice. V zámku sídlí trmická knihovna a konají se v něm různé kulturní a společenské akce.