Bitva u Chlumce – 200 let od válečných událostí u Chlumce a Varvažova 1.6.2013 – 1.12.2013
Dvousetleté jubileum válečných událostí z roku 1813 připomíná veřejnosti rozsáhlá výstava v Muzeu města Ústí nad Labem. Během léta roku 1813 se město Ústí nad Labem dostalo do víru dramatických evropských dějin. V severozápadních Čechách a v přilehlém Sasku operovaly spojenecké armády Rakouska, Ruska a Pruska proti silám Napoleonské Francie. V těsné blízkosti Ústí nad Labem se u nedalekého Chlumce odehrála na konci srpna 1813 největší a nejkrvavější bitva napoleonských válek v Čechách, ve které se po dlouhé době podařilo spojencům porazit francouzská vojska. Strategické vítězství v bojích u „českých Thermopyl“ předznamenalo výsledek v Bitvě národů u Lipska, kde započal definitivní pád francouzského císaře Napoleona I.
Ještě předtím ale během září 1813 v Krušných horách proběhlo několik dalších střetnutí. Největšímu z nich velel z Nakléřova samotný francouzský císař Napoleon I. Také zde byl jeho pokus o vpád do Čech odražen. Osobní zážitek z válečného pole pro návštěvníky výstavy zprostředkuje multimediální realizace výtvarníka Richarda Loskota.
Výstava Bitva u Chlumce ukazuje návštěvníkům nejen dějiny napoleonských válek a bohaté sbírky zbraní a výstroje armád, které se podílely na válečných událostech roku 1813, ale také má za cíl seznámit s podobou a s osudy města Ústí nad Labem a jeho okolí na počátku 19.století. Připomenuty jsou městské brány jako součást opevnění města, které mělo právě v této válce poslední příležitost pro své uplatnění. Z dobových událostí v Ústí nad Labem je zde zmíněn nejen zachránce města hrdinný rakouský dragoun Fridrich Jordán, ale také ústecký punčochář Ignác Fleischer a jeho stříbrný pětifrank, ústecký lékař a geolog Johann Stolz a jeho přátelství s básníkem a politikem J.W.Goethem a další jména a události ústeckých dějin.
Je také možné nahlédnout do každodenního života obyvatel Ústecka, ať již do empírového salónu nebo do venkovské chalupy tzv. selského baroka. Vůbec poprvé je veřejnosti představen klavír postavený kolem roku 1804 jedním z nejvýznamnějších vídeňských stavitelů klavírů první třetiny 19. století Conrádem Gráfem. Je nejstarším známým klavírem od Conráda Gráfa na světě a je to zcela mimořádná památka evropské klasicistní hudební kultury. Na špičkovém nástroji Conráda Gráfa svého času hrál a skládal například Ludwig van Beethoven.
Významnou součástí výstavy bude také prezentace řady pomníků a památných míst, které u nás připomínají události napoleonských válek. Poprvé v dějinách ústeckého muzea bude delší dobu zpřístupněn veřejnosti „Přestanovský poklad“, soubor zlatých a stříbrných medailí, mincí a dalších památek, které roku 1835 uložili do základů pomníku v Přestanově panovníci Rakouska, Ruska a Pruska.
Výstavu v ústeckém muzeu tradičně doplňují doprovodné programy pro návštěvníky a další kulturní nebo vzdělávací akce!
Napoleonské války na Ústecku
Tři roky po revoluci ve Francii v roce 1789 začalo v Evropě desetiletí válek vedených různými koalicemi proti Francouzské republice. Ty mimo jiné dovedly k absolutní moci jednoho z vojevůdců francouzské revoluční armády Napoleona Bonaparteho. Ten se stal v roce 1804 francouzským císařem Napoleonem I., který již od roku 1803 až do svého definitivního pádu v roce 1815 vedl v Evropě řadu vojenských konfliktů, které se označují jako Napoleonské války. Válečné konflikty přelomu 18. a 19.století výrazně poznamenaly dějiny světa a svoji stopu zanechaly také na Ústecku. Po vítězství francouzského císaře Napoleona I. v bitvě u Slavkova v roce 1805 ztratil český král a císař František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrii a Dalmácii. Císař František II. se vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Od té doby vládl také v českých zemích dále jako císař rakouský František I.
Poprvé válka dorazila na Ústecko již v roce 1809. 21.května 1809 překročily rakouské armády a vojáci dobrovolnických pluků česko-saskou hranici. Na zemské hranici v okolí Petrovic sice došlo k menším srážkám, záhy se jim ale podařilo obsadit Drážďany. Avšak další průběh války byl již příznivý Napoleonské Francii a jejím spojencům včetně Saska. Rakouské jednotky se postupně ze Saska stáhly a poté severozápadní Čechy zažily v roce 1809 sasko-vestfálský vpád. Asi dva tisíce vojáků ze Saska a Vestfálska obsadilo Chomutov 8. června a zdrželo se zde až do 10. října. I když si saský král na mírových jednáních nárokoval severozápadní pohraničí Čech od Chebu přes Ústí nad Labem až po Liberec, nakonec Sasko získalo pouze české historické enklávy. Rakousko se dočkalo dalších velkých územních ztrát a především byla na několik let oslabena jeho politická, ekonomická a vojenská moc. Rakouské císařství se podřídilo vlivu Francie, v roce 1812 dokonce vstoupilo jako francouzský spojenec do války s Ruskem. Rakouské jednotky se ale během tažení vyhnuly vážným střetům s Rusy a ustoupily z Ruska bez větších škod.
Když po katastrofě francouzské Velké armády v Rusku v roce 1812 časně zjara 1813 překročila ruská vojska řeky Němen a Vislu, uzavřelo Rakousko s Ruskem příměří a začalo doplňovat svou armádu. V únoru 1813 přešel pruský král Fridrich Vilém III. na stranu Ruska. Za novou koalicí stála v pozadí především finanční síla Velké Británie. Napoleon I. dokázal sice v květnu 1813 v bitvách u Lützenu a u Budyšína porazit ruskou i pruskou armádu, ale síly mu chyběly pro využití těchto vítězství ke zničení protivníka. Pro Rakousko se konečně naskytla příležitost vrátit se mezi evropské velmoci. Již v květnu 1813 postavil císař František I. do čela nově budované armády Karla Schwarzenberga, náčelníkem generálního štábu byl jmenován Jan Josef Radecký z Radče. Zázemím a válečným nástupištěm se staly severní Čechy. Ruský car a pruský král společně sbírali síly ve slezském Reichenbachu. Jejich úhlavní nepřítel Napoleon měl svůj hlavní stan v saských Drážďanech. Rakouský císař František I. se usadil na zámku v Jičíně.
V červnu a červenci 1813 probíhala intenzívní jednání mezi protinapoleonskou koalicí, Rakouskem a Francií. Ke zlomovému setkání Napoleona s rakouským vyslancem Metternichem došlo 26. června v Drážďanech. První devítihodinové urputné jednání skončilo bezvýsledně. Teprve později došlo k dohodě o svolání mírového kongresu do Prahy a o prodloužení příměří o 20 dní. Oněch 20 dnů potřeboval Karel Schwarzenberg k ukončení příprav rakouské armády na válku.
Pražský mírový kongres sice začal 12. července, ale v jeho úspěch prakticky nikdo nevěřil. O půlnoci z 10. na 11. srpen vypršelo příměří. Francie nepřijala podmínky spojenců a Rakousko vstoupilo do války na jejich straně. Od 11. srpna začala do východních Čech přicházet spojenecká ruská a pruská vojska. Od Terezína se údolím řeky Ohře začal budovat systém valů a polních opevnění. Zároveň byly zesilovány městské hradby Prahy, Litoměřic, Roudnice n. L., Mělníka a Dubé u Doks. Naposledy v jeho historii také v Ústí nad Labem zpevňovali hradby a městské brány. Francouzi totiž nečekali na nepřítele, ale sami vtrhli ze Saska 18. srpna do severních Čech. Armádní sbory maršála Poniatowského a generála Vandamma obsadily Rumburk, Frýdlant, Šluknov, Jablonné v Podještědí, Mimoň a Českou Lípu. Pouze v Rumburku a v České Lípě došlo k menším střetům rakouské a francouzské jízdy. Tato akce nebyla pro Francouze příliš úspěšná, nedošlo k žádnému významnějšímu boji, pouze dva německé pluky přešly u Liberce na stranu spojenců. V souvislosti s dalšími událostmi Francouzi do konce srpna ze severních Čech ustoupili.
V reakci na okupaci severních Čech vyrazila spojenecká vojska 22. srpna 1813 k Drážďanům. Neustálý déšť ztížil přechod Krušných hor, vojáky pak zajímalo spíše rabování vesnic v okolí Drážďan než boj. Do Drážďan se ale s posilami včas vrátil Napoleon a připravil spojencům krvavé uvítání. 27. srpna provedla francouzská jízda úspěšný protiútok a večer vydal Schwarzenberg rozkaz k ústupu do Čech. Francouzi ztratili asi 10 000 vojáků, spojenci dva a půl krát tolik. V bitvě u Drážďan bylo ve dnech 26. a 27. srpna 1813 vojsko spojenců Napoleonem I. poraženo. Ale nebojovalo se pouze v bezprostřední blízkosti saské metropole. V okolí Pirny a Königsteinu probíhaly současně boje na pravém křídle útočících spojenců, a to mezi armádním sborem generála Vandamma a ruskými pluky. Když ráno 28. srpna zahájila Česká armáda ústup přes Krušné hory, tak k pronásledování vyslal Napoleon I. jednotky velitelů Mortiera, Murata, St. Cyra a Vandamma. Poslední jmenovaný měl proniknout do týlu České armády a uzavřít ustupující jednotky v Krušných horách.
Nejkratší cestou do Čech byla pro francouzské vojáky cesta Nakléřovským průsmykem. Zde se ale museli neustále potýkat s ustupujícími ruskými pluky. V noci z 28. na 29. srpna se bojovalo v Petrovicích, kde se Rusům podařilo odrazit jeden z francouzských útoků. 29. srpna ráno prošly ruské jednotky Nakléřovským průsmykem. Na necelých 15 000 mužů ruského generála Ostermanna-Tolstého se valilo skoro 40 000 francouzských vojáků armádního sboru generála Vandamma. Místem k rozhodující bitvě se stal Chlumec nedaleko Ústí nad Labem. V neustále opakovaných útocích, v krvavém boji muže proti muži ruské pluky udržely obrannou linii. Za cenu velkých ztrát byl zmařen nebezpečný plán obklíčit spojeneckou armádu. Ta v noci na 30. srpen sestoupila z Krušných hor a posílila řady obránců. Vrchním velitelem spojeneckých jednotek u Chlumce byl jmenován ruský generál Barclay de Tolly. Mimo posílených ruských pluků, byla do boje nasazena i rakouská vojska generála Hieronyma Colloredo-Mansfelda. Především rakouské pěší pluky byly složeny z vojáků původem z Čech, ale byly zde i pluky uherské a dragouni z Haliče. Celkem měli spojenci asi 50 000 mužů. Druhý den bojů byla početní převaha na jejich straně.
V neztenčené míře pokračovaly boje i 30.srpna 1813. Generál Vandamme řídil bitvu s vrchu Horka nad Chlumcem. Kolem poledne pozoroval blížící se vojska od Nakléřova. Zpočátku si myslel, že se jedná o posily, záhy ale zjistil svůj omyl. Byly to jednotky pruské armády, které vedl generál Kleist. Prusové tím uzavřeli obklíčení Francouzů. Mezi francouzskými vojáky propukl zmatek a jejich obrana se rychle rozpadla. Do zajetí padlo více než 10 000 francouzských vojáků, včetně vrchního velitele generála D.R.Vandamma. Osud zajatců byl ale nepochybně lepší, než osud více než 11 000 padlých a raněných francouzských vojáků. Na straně spojenců bylo raněných a mrtvých celkem více než 9000.
Rozsáhlé škody postihly i místní obyvatele. Stovky domů a usedlostí shořely, prakticky zničen byl nejen Chlumec, ale také sousední Přestanov, Stradov a Žandov, boje zasáhly také město Chabařovice a další obce v širším okolí. Válečné události se dotkly také města Ústí nad Labem, které bylo obsazeno vojáky francouzského generála Creuzera. Ti zajali městskou radu a zabírali místní zásoby sena a mouky. Na pomoc obsazenému městu byla vyslána z Terezína brigáda generála Johanna Longuevilla. Ráno 30. srpna sice došlo v údolí řeky Labe k menším přestřelkám, ale větší boje se Ústí vyhnuly. Náhlý příchod rakouských vojsk zachránil město před vypuknutím požáru, který připravili francouzští vojáci. Během jejich ústupu došlo v ulicích města k přestřelce, ve které padl rakouský dragoun Fridrich Jordán.
Spojenecká vojska vítězstvím v bitvě u Chlumce a Přestanova znemožnila Napoleonovi využít získané převahy v bitvě u Drážďan. Vítězství posílilo spojence v odhodlání bojovat proti Napoleonovi. Pro české země bylo toto vítězství významné i tím že zabránilo francouzským vojskům proniknout do vnitrozemí a znemožnilo případné obsazení Čech a Prahy. Dle zpráv, které v té době kolovaly v Čechách, měl Napoleon slíbit za vítězství českou královskou korunu právě generálu Vandammovi.
K dalším menším šarvátkám a srážkám mezi spojeneckými a francouzskými vojsky docházelo v Krušných horách i v následujících týdnech. Na hřebeni Krušných hor nad Krupkou a Chlumcem se Francouzi objevili 9. září. A 15. září provedli útok přes Nakléřov směrem na Telnici a Chlumec. Útoku měl osobně velet císař Napoleon I. Nejtěžší boje propukly 17. září 1813 u Varvažova. Rakouským vojskům se podařilo nejen francouzský útok zastavit, ale během večera a následující noci se podařilo Francouze vytlačit z Čech. Francouzi ztratili asi 2000 mužů, přibližně stejný počet byl zajat. Spojenci ztratili něco přes 1000 vojáků. Boje pokračovaly i následujícího dne. Po bojích v údolí Knínic a Přední Telnice se nakonec francouzská vojska stáhla zpět do Saska.
Tím sice skončily přímé boje na Ústecku a v severních Čechách, ale pro místní obyvatele neskončilo válečné utrpení. Ke zničeným obcím z konce srpna přibyly další. Celé severozápadní Čechy se staly velkým lazaretem pro tisíce raněných a umírajících vojáků. Jejich hroby lze dodnes nalézt i na Lounsku nebo Slánsku, ale také v Praze. I spojenecká vojska potřebovala bydlet, jíst, krmit koně. Veškerou tíhu neslo civilní obyvatelstvo a obce, kde se vojáci ubytovali. Často docházelo k rabování a k násilí na prostých lidech i ze strany spojeneckých vojáků. Úspěch v bitvě u Chlumce upevnil spojeneckou koalici Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska, ke které se 3. října v Teplicích oficiálně připojila Velká Británie a také Bavorsko. Záhy vyrazila spojenecká vojska z Čech do Saska směrem k Lipsku.
Ve dnech 16.-19. října 1813 se strhla krvavá bitva národů u Lipska. Odvaha Francouzů a jejich spojenců nemohla zastavit více než dvojnásobnou početní převahu vojsk protinapoleonské koalice. Zde došlo k definitivnímu zlomu v průběhu Napoleonských válek v Evropě. Po první kapitulaci Francie byl v roce 1814 svolán do Vídně mezinárodní kongres, který měl za úkol vytvořit v Evropě stabilní mezinárodní systém politické moci. Po krátké epizodě spojené s útěkem Napoleona I. z Elby a jeho porážce v bitvě u Waterloo byl uzavřen všeobecný mír, který vytvořil základní podmínky k rozvoji Evropy v 19.století.
