„Už si nikdy nezaplavu v Schichtových lázních“

Skutečné obyvatele Ústecka si může dosadit čtenář za románové hrdiny dramatického příběhu z konce druhé světové války, který sepsala v roce 2001 oceňovaná německá spisovatelka dětské literatury Isolde Heyne. Důkazy o tom před pár dny přinesla do muzea takřka osmdesát let od popisovaných událostí Iva Mokrá z Habrovan, jejíž maminka se v knížce našla.

„Kniha o mě“ stojí česky vepsané tužkou na přebalu románu Gewitterblumen v překladu Květy bouřky a uvnitř věnování „Dagmar, s milou vzpomínkou na naše dětství v Ústí“ signované německy autorkou. „Maminka zemřela v roce 2016 a já jsem našla v její pozůstalosti knihu, koncept dopisu Isoldě a přikládám i fotografie maminky z té doby a jejích rodičů Marie a Rudolfa Panochových a také domku č. p. 56 v Habrovanech, kde se vše odehrálo,“ poznamenala Iva Mokrá při předání osobního exempláře románu do muzejních sbírek.  O přátelství Dagmar a Isolde se dozvěděla od maminky až v dospělosti, když krátce po vydání knihy nečekaně přijela autorka do Ústí, aby navštívila dávná místa a přátele, na která jí psaní oživilo vzpomínky. 

Román přibližuje dětem pohledem 14-leté dívky Tiny strasti života v závěru nejhroznější války lidstva. Její příběh se odehrává z poloviny na Ústecku. Popisuje, jak se vydala po prvním náletu na centrum města ze 17. dubna 1945 podívat, stojí-li ještě Schichtovy lázně, kde si toužila jednou zaplavat, ale které byly dlouhodobě kvůli válečné nouzi uzavřené. Na zpáteční cestě domů ji v Tovární ulici zastihl letecký poplach. „Přitiskla se k tovární zdi u chemičky, skrčila se a schovala si hlavu mezi kolena. Hloubkový stíhač přeletěl ulici a střílel proti zdi až zní prskala omítka. Tina slyšela křik, neměla sílu ani čas se otáčet. Před ní a za ní dopadaly střely,“ vypráví román. A protože se Isolde Heyne narodila roku 1931 pod příjmením Heldmann v Předlicích, lze předpokládat, že jde v mnoha ohledech o autobiografii.

To podporuje i vyprávění Dagmar Panochové. „Její maminka se bála dalšího náletu, tak hledali v okolí Ústí úkryt na vesnici. Až došli do Habrovan, kde bydlela moje maminka se svými rodiči. Předpokládám, že se jim zželelo stejně staré holčičky, a tak se domluvili na přechodném pobytu,“ reprodukovala Iva Mokrá, co slyšela od maminky. Autorka v románu využila motivu přátelství dívek z německé a české rodiny ke konfrontaci rozdílných pohledů na dobro a zlo ve válce. Zatímco Isolde zpracovaná nacistickou propagandou spoléhala na ukončení války vítězně po Německo zázračnými zbraněmi, její kamarádka Dagmar, jíž spisovatelka zachovala i skutečné jméno, očekávala, že válka brzy skončí porážkou nacistů.

V Habrovanech prožívají druhý nálet na Ústí z 19. dubna, pochod smrti vězeňkyň terezínského koncentračního tábora, zprávu o Hitlerově sebevraždě i příjezd sovětské armády. I když je domek označen jako český a tím chráněn před rabováním, matky obou raději dospívající dívky společně schovávají pod schody, aby předešly riziku znásilnění. Po zklidnění situace se uprchlíci vrací do svého bytu v Předlicích. Ovšem už 11. června musí nastoupit s bagáží limitovanou 30 kilogramy na osobu do transportu do Německa. „A tak spala Tina poslední noc ve své posteli. Kde bude ulehat zítra večer? Věděla, že hluboko v jejím nitru se hromadí bolest, která někdy vytryskne. Ještě ale tento pocit potlačovala nadějí: To je nespravedlnost. To se musí napravit. To s námi nemůžou udělat… Už si nikdy nezaplavu v Schichtových lázních, napadlo ji znovu.“ 

Kontakt obou protagonistek se přerušil na dlouhých šedesát let. Isolde se s rodinou usadila ve východním Německu v Sasku, kde vystudovala literaturu. V roce 1979 emigrovala do Západního Německa, kde se vyprofilovala jako úspěšná spisovatelka, která obdržela řadu literárních cen. „Kniha je velmi pěkně napsaná. Už jsem ji přečetla dvakrát. Byla to ošklivá doba, válka a všechno,“ napsala Dagmar autorce a zvala ji na další návštěvu. Ta už se neodehrála. Spisovatelka zemřela v roce 2009.

„Budu ráda, když tento příběh nezapadne a bude třeba příkladem pro sblížení lidí v těžkých časech,“ dodala Iva Mokrá. 

Autor: Martin Krsek  

 

Popisky:

Dagmar s rodiči Marií a Rudolfem Panochovými v období války. Rodina dostala románové příjmení „Jelinek“, ale křestní jméno Dagmar autorka své kamarádce zachovala.

Dům Panochových v Habrovanech č. p. 56, kde našli v dubnu až květnu 1945 azyl před bombardováním spisovatelka Isolde Heyne se svou matkou. Dle románu obývali prostorný podkrovní pokoj.