Cínové svícny ze sbírky uměleckého řemesla

Cínové svícny nesoucí voskové svíce jako zdroj světla tvořily a dodnes tvoří nezbytnou součást sakrálního prostoru. Běžně však byly i nezbytnou součástí výbavy obydlí všech vrstev obyvatelstva. Teprve po polovině 19. století je vytlačily výkonější lampy se skleněným cylindrem chránícím plamen. Vosk nahradil petrolej. Cínový svícen byl snadno přenosný, ale při jeho zvrhnutí nebo vypadnutí zapálené svíce hrozilo nebezpečí požáru. Dohořívající svíčka mohla poškodit i samotný svícen jeho natavením (cín taje při teplotě 231,93 °C). Časté je i mechanické poškozování svícnu při jeho čištění od vosku nebo při nasazování svíce.

Cín je kovolitecky snadno zpracovatelný kov, byl však poměrně drahý a ve své čisté podobě měkký a při mrazu podléhající „cínovému moru“, kdy se v kovu objevují šedá zpráškovatělá ložiska. Do slitiny byly proto přidávány další kovy, nejčastěji olovo, které je ale oproti cínu zdravotně závadné a navíc snižuje lesk vycíděného povrchu. Proto byl do slitiny přidáván i vizmut, který lesk naopak zvyšuje a slitina je při správném poměru kovů tvrdší.

Cínové svícny často odrážejí umělecký vkus doby, ve které byly zhotoveny a mnohdy i vkus svého majitele. Často se jedná nejen o funkční předměty, ale také o malá umělecká díla. Do určité míry pak výzdoba chránila svícny před vyřazením a zničením.

Samostatnou skupinu tvoří secesní svícny, navazující spíše na řemeslo předchozích dob, než aby byly užívány pro svícení. Měly proto především funkci dekorativní, a proto jsou dnes  milovníky secese vyhledávány.

Do sbírek Muzea města Ústí nad Labem se cínové svícny dostávaly především jako dary občanů, konfiskacemi (po r. 1945), případně nákupy. Nové přírůstky jsou však dnes již vzácné.