Bojovník z Ukrajiny – Mimořádný exponát měsíce března
Uniforma plná vyznamenání a padák, s nímž v roce 1944 seskočil na pomoc Slovenskému národnímu povstání, připomínají v souvislosti s aktuálním válečným dramatem na Ukrajině Ústečana ukrajinského původu plukovníka Nikolaje Kubariče (1919-2010). Ten v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu, kde Rusíni a Ukrajinci tvořili 24 % mužstva. Za sebou měl tři roky ukrutného věznění v sibiřském gulagu, kam ho uvrhl sovětský režim za údajnou špionáž.
Nabídka vstoupit do československého vojska pro něj znamenala vysvobození z pekla, ale to, co ho čekalo, bylo jen jiným peklem. Prakticky obratem byl nasazen do krutých bojů o Sokolovo. „V listopadu 1943 se účastnil osvobozování Kyjeva. V hlavním ukrajinském městě také vyfasoval vystavený padák, když se dobrovolně přihlásil k paradesantnímu výcviku. Po seskoku na Slovensko ho zakopal. Po válce se pro něj vrátil, že si z jeho hedvábí našije košile. K tomu se nikdy nedostal, jen s ním přikrýval auto v garáži. V roce 2009 ho daroval našemu muzeu,“ vyzdvihl ukrajinskou památku Nikolaje Kubariče kurátor sbírky vojenství Muzea města Ústí nad Labem Martin Krsek. Jako velitel průzkumného oddílu vedl nelítostnou gerilovou válku v týlu nepřítele. Musel zlikvidovat desítky nepřátel, ale vždy zdůrazňoval, že zabíjení není sranda. Válka pro něj skočila průstřelem plic u Liptovského Mikuláše. Po osvobození se stal profesionálním vojákem a usadil se v Ústí nad Labem. Jako důstojník Československé lidové armády v srpnu 1968 marně přesvědčoval své bývalé sovětské spolubojovníky, že jejich „bratrská pomoc“ je prachsprostá okupace.
Narodil se v Československu, na Podkarpatské Rusi, poblíž města Tačiv. V roce 1939 okupovali jeho domovinu Maďaři, aby nemusel rukovat do maďarské armády, rozhodl se utéct do Polska. To ale pro změnu už okupoval Sovětský svaz a ten uprchlíky nepřijímal přátelsky. „Vorkuta je za polárním kruhem. V zimě tam bylo 50 stupňů mrazu, až praskaly stromy. V létě zase nepředstavitelně moc komárů. Lidi tam umírali jako mouchy. Musel jsem dvakrát v týdnu jako služba ráno posbírat mrtvoly. Některý už neměly maso. Byli tam lidi, co to z hladu jedli,“ popsal nelidské podmínky v gulagu.
V roce 1977 odešel do výslužby a řada Ústečanů si ho pamatuje z besed, které vedl na školách. „O lágru jsem těm dětem nikdy nevyprávěl. Kdybych řekl pravdu, tak mě degradovali a vyhodili. Za komunistů to bylo jednoduché, buď jsi na správné straně, a když jsi proti, půjdeš sedět. Moji tři kamarádi výsadkáři, co se mnou bojovali na východě, seděli tři roky na Mírově. A generála Píku, co nás Zakarpatské Ukrajince dostal z gulagů, toho popravili. Bez něj bychom tam chcípli všichni,“ komentoval boj, kterému se po všem těch drastických prožitcích už vyhýbal. Zemřel v jednadevadesáti letech a pohřben je na střekovském hřbitově.